Okultní šamorínský kámen

Zdá se, že žít se snažíme, sotva už ale slyšíme. A my jsme jenom uhnuli, my včas si spočítali, že nula pojde od nuly, když včas se jeden svalí. A kolem lítaj šance.....

Při čekání na slunečné počasí sme si jeden den krátili lezbou v Šamonických La Joux, což sou rulové šutry především s „rajbáky“ a spoďákovými finesami. Už v brzké odpoledne sme však odcházeli se smíšenými pocity. Já navíc nasraný na pokažený pokus v jednom 7b, kdy sem sice na poslední krok dokázal vyklepat, ale bylo mi to marné, pač sem, chobot, neposunul ruku o pět čísel vedle a nebyl tak schopen nákulu do rajbáku pod slaňákem.

před nasráním v spoďákovém 7b

Na druhou stranu měl na mě tento negativní zážitek blahodárné účinky, kdy sem se vyhecoval k naprosté lezecké agresi a na kultovním šutru Pierre D’Orthaz v Šamonicích u bývalého kempu, tak mohl kosit jeden „legendární“ bouldr za druhým.....

kdysi dávno za kempových časů

Šutr je to osamocený, na jedné loučce a nebýt Anglánů, asi by nikdy nezaujal víc než nějakého kolemjdoucího.... Byli to totiž právě Angláni, kdo v jeho blízkosti během 50. - 70. let pravidelně stanovali při útocích na některé z okolních kopců. První z významnějších linek za sebou nechal Allen Rouse (predevším technický zručný lezec, proslavený svými solovýstupy, sice ne vždy úspěšnými – z Anglické cesty v západní stěně Blatiéru, musel po pádu v jedné z posledních délek slanit se zlomeným kotníkem.... Borec zahynul po úspěšném výstupu na K2.) Jeho a později i další linky tak byly postupně prostupovány dalšími a dalšími generacemi lezců, čekajícími pod mohykány na smilování pičasí...

To, že se těmito už milionkrát ochmatanými bouldry proběhli i mnohé lezecké legendy, byl vlastně jen další důvod, proč sme se na tento osamocený kamínek uprostřed parčíku zašli podívat....

Petříček tím byl natolik nadšen, že skončil s časopisem v ruce a Čajík marně ždímal z prstů poslední zbytky kůže, ale bolest již byla jen větší a větší. Nakonec sme tak drtili aspoň my s Pjótrem a místními frantíky, keří nám ukazovali další a další směry. Lezení je oproti horám nad šutrem poněkud jinačí, spíše po lištách a člověk mnohdy čumí, co lze vůbec zalomit (parádní oddych, apoň pro mě od těch rajbasů, rajbuňků a ploten). Hec a parádní atmosféra místa v nás však objevovala nové a nové zásoby síly a kůže i přes bolestivé chyty pořád držela... Nakonec sme prostoupili asi šest významnějších linii a dokonce přebušili i jedno 7A, na keré si obul lezečky i mistr Petříček, kerého vidina pro něj napohled laciného skalpu trochu hicla, ale parádní hrana se nedala, pač neždímal prsty v předchozích búldrech a chtěl body do deníčku velice levně (kupodivu nepustila ani frantíky, a tak sme si s Pjótrem vzdušný dolez užili sami)....

zmíněné hranové sedm á

Místo je celkově parádní, vhodné i pro kulturně-společenské akce, ať už jako piknik s drahou polovičkou s možností večerního vyžití, či alkopárty s kamarády na zapití špatného počasí a ještě horších výhlídek. Z okolí navíc čpí opravdu luxusní atmosféra, a tak zdar jakéhokoliv odpoledního programu je již předem zaručen! Příjemné nejen lezecké zážitky a co nejmíň prozevlených dnů v Šamu přeje Asu.